Pověsti a vyprávění o Záchlumí

O POSTAVENÍ KOSTELA V ZÁCHLUMÍ

„Tam, kde dnes stojí kostel, kdysi rostl jen keř divokých růží. Jednoho zářijového dne byl právě v těch růžích objeven obrázek Panenky Marie. Místní si pomyslili, že byl ukraden z nedalekého kostela v Horních Kozolupech, proto jej ve slavnostním procesí odnesli zpět. 
Druhého dne byl ale obrázek znovu na tom samém místě, a tak jej lidé znovu odnesli. Takto se to opakovalo ještě pár dní, než si Záchlumští usmyslili, že je asi vůlí boží, aby v jejich vesnici stál kostel, který zasvětili právě Panně Marii. Na místě keře postavili kostel a boží obrázek postavili na oltář.“
Pověst se přenesla přes staletí a na její památku byl nad kněžištěm namalován věnec divokých růží. Pozvedněte v kostele hlavu a ještě jej uvidíte, na vlastní oči...

O ČERTOVĚ KAMENU

„Když bylo se stavbou kostela již značně pokročeno, stala se na cestě ze Kšic do Záchlumí podivná věc. Jeden sedlák (jakož i ostatní) dobrovolně vypomáhal při stavbě sháněním stavebního materiálu. Jednoho dne se jeho koně na cestě lesem splašili a se zpěněnými nozdrami utíkali zpět do stáje. Sedlákovi nezbylo, než se do Záchlumí vydat po svých, aby řemeslníky zpravil o té příhodě. Jaké bylo jeho překvapení, když na místě, kde se jeho koně splašili, spatřil ležet obrovský kámen s otiskem podkovy a lidské nohy…
Stavba kostela ďábla prý tak pobouřila, že se ji rozhodl i s dělníky zničit. Letěl proto k Radické hoře, popadl tam velký balvan a už s ním letěl na Záchlumí. Tam, kde dnes leží Čertův kámen se před ním zjevila Matka Boží. Pekelník se tak polekal, že balvan upustil. Ten zmizel v houšti korun stromů a zarazil se do země. Ačkoliv se ho čert pokoušel vytáhnout, nešlo to, a tak jej vzteky zadupal do země, a proto na Čertově kameni dodnes nalezneme otisk čertova kopyta a boty…“

O SOŠCE PANNY MARIE ZE ZÁCHLUMÍ

„V čase třicetileté války se v Záchlumí objevili Švédové. Když se jejich velitel přiřítil na koni na náves, všiml si kyticemi ozdobené vyřezávané sošky Panny Marie s Ježíškem v pravé ruce.  Ve své zpupnosti se mladý důstojník, příslušník rytířského stavu, chopil své zbraně a na sochu vystřelil, jíž tímto bezbožným činem připravil o prsteníček a ukazováček. Sotva se však bezbožník k soše obrátil zády, kousek poodjel, otevřela se pod ním zem a rytíř beze stopy zmizel. Poté ze země vytryskla voda a díru vyplnila.  Takto vznikl malý statkovský rybník.
Jako příbytek sošky byl později vystavěn nový kostel, v němž byla soška, oděna v nebesky hedvábné šaty stojíce v prosklené dřevěné skřínce, umístěna.“
Soška z pověsti i zmiňovaný rybník jsou opravdu skutečné. Soška přežila až dodnes a do nedávna byla součástí vybavení kostela. Menší statkovský rybník ale už dnes nenajdeme, byl zasypán sutinami domu č. 12 během 60. let minulého století...

O PŮVODU JMÉNA "EISENHÜTTL"

„Na zahradě usedlosti Deimlingů (dům č. 6) se jednoho dne našla socha Matky Boží, která měla místo korunky na hlavě železný klobouček (eisernes Hütchen). Lidé ji odnesli faráři, poradit se, co by to mohlo znamenat. Zpráva o tomto nálezu se rychle rozšířila po okolí a o Záchlumí se začalo mluvit jako o místu, kde byla nalezena Matka Boží s železných kloboukem. To se časem zjednodušilo, až vzniklo jméno Eisenhüttl.“

TAJNÝ TUNEL POD KOSTELEM

Ačkoliv je verzí více, shodují se v tom, že z kostela vede tajný podzemní tunel. Ten údajně vede na místní hřbitov. Podle další verze ústí kdesi na jižním okraji vesnice, podle další až ve Kšicích…
Pro tak malou vesnici by bylo budování tak nákladného díla zcela zbytečné. Ve Stříbře takový tunel je, vznikl propojením starých důlních děl, u nás by byl ale nerealizovatelný. V případě nájezdů lidé buď prchli, nebo se skryli v kostele, ty pak byly častým terčem útoků. Záchlumí čelilo útokům mnohokrát a dvakrát bylo vypáleno, je možné, že si lidé vybudovali i tajný únikový východ z kostela na hřbitov, který se kdysi rozkládal kolem kostela, šlo by však „jen“ o nějaký průchod pode zdí. Možná tu něco takového kdysi opravdu bylo, zatím ale nic takového nebylo objeveno.
Kostelní dlažba nese svědectví pár marných a rychle vzdaných amatérských pokusů tunel najít...

LIDOVÁ VYPRÁVĚNÍ

Lidé si vyprávěli mnoho různých příběhů,  ať již vymyšlených nebo s reálným základem. Na začátku minulého století se například vyprávělo o chasníkovi, který chtěl u nás na hřbitově „v hodině duchů“ vykopat tělo a sám přitom přišel o život.
Ve vyprávěních nesměly chybět ani pohádkové postavy. Ku příkladu se říkalo, že u Vatiny (jihozápadně od vesnice) se kolem bažin po nocích objevují bludičky lákajíce případné kolemjdoucí.
A samozřejmě si byli lidé dobře vědomi i svého okolí, proto se objevují i příběhy o pohanských hrobech v místních lesích, „kterým je radno se vyhnout“.